Zvuk vznikající při hezitaci, tj. při porušování souvislé řeči ulpíváním na některých hláskách nebo slabikách. Může jít o zvuk vznikající při fonaci, který nemá charakter konkrétní hlásky jaz. a přirovnává se k různě modifikovanému [e], event. zvuku při pokašlávání. V běžné mluvě je zcela běžný, ve veřejném mluveném projevu však bývá hodnocen jako nedostatek (zvuk parazitní, zvuk váhací). V psaném projevu (umělecké stylizaci mluveného projevu) mívá konvenční formu eee, ehm, hm. Má např. funkci jako signál toho, že se mluvčí připravuje k řeči, hledá vhodný výraz, je projevem rozpaků atd. Z hlediska techniky řeči slouží i jako příprava ↗fonace. V tradiční slovnědruhové charakteristice lze h.z. zařadit mezi ↗onomatopoická citoslovce. Podobnou funkci jako h.z. mají v souvislé řeči i některé sémanticky vyprázdnění výrazy, které překlenují pauzy tam, kde mluvčí promýšlí a formuluje odpověď, udržují kontakt s komunikačním partnerem apod. V rétorice se jim říká expletiva, výplňková slova, parazitická slova; nemusí jít o slova v běžném slova smyslu, ale i o slovní spojení n. i krátké věty: Teda já, teda, že, abych tak řekl, to, myslím, víte, já myslím teda, že by se o tom jako mělo jako tento, uvažovat.